Jan Čulík recenzuje kórejský film Shi gan

Klasický český film Ztracená tvář o tom , jaký psychologický zmatek může způsobit změna lidského obličeje, připomněl film korejského režiséra Kim Ki-Duka Shi gan, (Čas), jímž byl v pátek 30. června zahájen letošní filmový festival v Karlových Varech.

Kim Ki-Duk je zkušený režisér a svým dílem věrně svědčí o manické realitě současné jihokorejské skutečnosti. Film plný korejské umanutosti (emocionalitu Korejců, jejich úpornou soutěživost a tvrdohlavost jít ve věci, kterou s usmyslí, až za hrob, to všechno v atmosféře intenzivní komerčnosti a modernosti dobře znám od svých studentů). V tomto smyslu je příběh nového Kim Ki-Dukova filmu pro mě přesvědčivý, i když pro uměřenější a "pohodovější" Čechy se může zdát přepjatou, psychologizující hříčkou.

Jenže to, co v sobě máme, nenapravíme plastickou operací. Dívka nyní žárlí na to, že se ukázalo, že její milenec – i když s ní začne mít erotický poměr – stále miluje její bývalou podobu. Hraje si s ohněm – pošle mu dopis, že se k němu jako jeho bývalá milenka vrací. Přijde však na schůzku jen ve fotografické masce svého někdejšího já a když mladíkovi prozradí, co kvůli němu udělala, chlapec je šokován. Nakonec je dívčinou proměnou ztraumatizován i on sám, takže i on podstoupí plastickou operaci.

Hra s ohněm, kterou zahájila ve své neurotické žárlivosti a umanutosti hlavní hrdinka, se jí nevyplatí – svého chlapce totiž už v nové podobě nemůže poznat. Film je zajímavými variacemi na paradoxní téma: naše sexuální touhy možná požadují neustále nové erotické zkušenosti, psychologicky je však hlubší vztah založen na trvalých, dlouhodobých zážitcích partnerovy osobnosti. Jako by film varoval: jen si zahrávejte s promiskuitními sexuálními vztahy, nikdy nedocílíte skutečně hlubokého souznění se svým partnerem.

Hrdinka svým "experimentem" o partnerský vztah skutečně přijde – oslovuje zoufale v ulicích a v kavárnách různé mladé muže, ale už nemůže poznat, kdo je kdo. Možná – nakonec – by se bývala setkala se svým původním milencem, mladého muže, který v ulicích velkoměsta vystartoval směrem k ní, však přejede nákladní automobil, usmrtí ho a – symbolicky – mu zcela rozmačká jeho (novou?) tvář. Hrdinčinou reakcí je vrátit se na kliniku plastické chirurgie a nechat si obličej pozměnit tak, aby ji už nikdo nikdy nepoznal. Spolu s tváří mizí i totožnost osobnosti – dívka tak, jak existovala, přestává být na tomto světě.

Můžeme si stěžovat, že je inspirace filmu vlastně konzumní: lidé ve vyspělých "kapitalistických" společnostech nemají "roupama co dělat", že řeší své pseudoproblémy plastickými operacemi. Lze namítnout – v mnohých zemích světa lidé hladovějí!

Jenže taková je současná jihokorejská – a vlastně do určité míry i současná česká společnost. Všechno je relativní – to, že jsou motivací našich problémů prkotiny, anebo že si je často neuroticky sami způsobujeme, neznamená, že je nepociťujeme autenticky . Kim Ki-dukův nový film je navzdory korejsky přepjatému námětu v tomto smyslu docela přesvědčivou studií mezilidských vztahů.